MALLORCA

    "Mallorca je nejvíc" hlásá v reklamním sloganu našeho oblíbeného cyklistického plátku "starej Křižák" a zubí se na nás z prosluněné fotografie. Náš sen, ověřit si pravdivost jeho slov, diskutujeme s Laďasem už několik zim při jízdách "od mostu" za teplot kolem nuly a nejednou i za doprovodu sněhových vloček. Čím déle sníme, tím víc věříme, že to jednou opravdu zkusíme. Pak přichází zima 2006, hodně tuhá a dlouhá a my jdeme do toho. Nejdřív naplánujeme termín aby nekolidoval s rodinnými ani pracovními povinnostmi a pak předložíme návrh na "generálním ředitelství". Doma probíhá překvapivě vše celkem hladce a tak už v létě kontaktujeme agenturu Na cesty, objednáváme a platíme letenky a najednou se sen začíná uskutečňovat. Ještě se přidává Majlošek, u kterého to zpočátku nevypadalo a jsme tři. Zima 2007 už probíhá úplně v jiném duchu, protože se připravujeme na Mallorcu. V zájmu objektivity je třeba přiznat, že je zima extrémně teplá a tak se dá leccos najet. A najednou je to tu. Plánované a stokrát diskutované "až někdy" není ani za rok ani za měsíc, ale odjíždíme už zítra.

• 
• 
• 
• 
• 

    Výměna mého služebního vozu CR-V za FR-V v první moment vypadala na velkou komplikaci, protože naložit tři lidi, tři kola v bednách a trojí bagáž do menšího auta vypadalo nemožně, ale nakonec, po zácviku v dílně jsme věděli, že to zvládneme. Nejhorší bylo balení kol do beden, ale Láďova zkušenost a rady se ukázaly být opravdu užitečné. V den "D" máme zabaleno a odjezd do německých Drážďan, odkud letíme, je naplánován na 1:30 ráno.
    Nejdřív nakládáme kola u Ládi v krámu a pak nabíráme Miloše. Odjíždíme v 1:31 v neděli 4.3. 2007 směr Drážďany. Jízda proběhla bez vážných komplikací. Celou dobu sice trochu pršelo a při přejezdu Krušných hor padal nepříjemný mokrý sníh, ale do cíle cesty jsme dorazili téměř na minutu po dvou hodinách jízdy ve 3:32. Díky dešti nebylo sice moc příjemné přesunout se z parkoviště do 500metrů vzdálené odletové haly, ale nakonec nám stejně nic jiného nezbylo. Pak už proběhlo vše hladce. Odbavujeme zavazadla a posléze i kola v bednách a v 6:00 startujeme a zanecháváme za sebou deštivé a studené Drážďany (+2°C).
    Po necelých 3 hodinách letu se v 8:30 ocitáme v jiném světě. Palma de Mallorca nás přivítala slunečným a teplým počasím. Zástupkyně agentury Na Cesty sice v letištní hale není, ale za chvíli se místo ní objeví dva pánové, kteří nás odvedou k autům a odvezou do hotelu Leblon. Spolu s námi cestuje desetičlenná skupina cyklistů asi z Moravy (mají slivovici), se kterou jsme se potkali už na letišti v Drážďanech. Později se sice ukáže, že jsou z České Lípy, ale to na kvalitě slivovice nic neubírá.

    Po příjezdu na hotel rychle hážeme věci na pokoj a běžíme vybalit, zkontrolovat a složit své miláčky. Všechna kola jsou naštěstí v pořádku a naše natěšenost na první vyjížďku umocňuje sluníčko, díky němuž se při vybalovaní pěkně potíme. Pak už rychle něco sníst, převléct do dresů a vyrážíme. Je sice 4. března, ale my se oblékáme "do krátkejch" a dobře děláme. Naprosté azuro a teplota přes 24°C ani nic jiného nedovoluje. Těsně před polednem začínáme ukrajovat první kilometry z trasy, kterou jsme si vybrali. Začínáme na pobřežní promenádě, kde opravdu každou minutu projede větší či menší skupina cyklistů tak, jak jsme to slýchávali a čítávali na webu. Užíváme si krásného počasí, pocitu, že jsme konečně opravdu tady a také sounáležitosti s ohromnou masou dalších cyklistů, kteří jedou buďto naším směrem nebo naproti. Mallorca je opravdu cyklistickým rájem a to nejen z důvodů příznivého klimatu a kvalitních silnic, ale hlavně proto, že cyklista je tu na nich králem. Pro rozjetí volíme rovinatý terén a cílem je najet asi 60 kilometrů. Vyrážíme směr maják Cabo Blanco v jehož blízkosti má být údajně úžasný bar, kde vaří úžasné kafe! Maják jsme našli, ale bar nikde. Po dalších 5 kilometrech nacházíme docela pěkný bárek, kde si konečně kávičku dáváme. Je to sice úplně jinde než jsme původně zamýšleli, ale kafe je dobré. Zároveň koukáme do mapy, plánujeme co dál. Valíme cestou na sever směrem na Llucmayor, ale s menší výhybkou, aby to hodilo těch "šede". Chytáme se příjemně jedoucí skupinky a silnice rychle běží pod kolama. Za čas kdyby jsme měli být už u Llucmayoru dorážíme na jeden větší kruháč a skupinka se stáčí jinam než my chceme. Po krátké poradě s mapou zjišťujeme, že jsme úplně jinde než jsme si mysleli a do Palmy to máme takových "čtyřicet" místo "dvaceti". Vyrážíme podle mapy a tentokrát už po správné cestě se přes Llucmayor vracíme do Palmy. Nakonec máme sedmdesát pět, ale nikomu to nevadí. Počasí bylo úžasné a Mallorca se vším všudy splnila naše očekávání.

    Dnes plánujeme delší trasu, alespoň stodvacet v rovinatém terénu. Po včerejším zakufrování neplánujeme trasu, ale domlouváme se, že zase chytíme nějakou skupinu a svezeme se s ní tak "šede" a až se odpojíme pojedeme zpět podle mapy. To se nám i celkem povedlo a po chvíli courání za nějakým důchodcem, chytáme s jistou dávkou úsilí větší skupinu, která se vytvořila za týmem jedoucím v jednotných dresech Stevens. Významným rysem dnešního dne je velmi silný a nepříjemný boční vítr. Fouká opravdu ostře a v nárazech a někdy se zdá, že nás to sfoukne. Když se cesta otočí po větru, skupina se rozjede až padesátikilometrovou rychlostí, což je na jednu stranu úžasné, ale na druhou stranu člověk nesmí připouštět co by se stalo, kdyby... Po necelých 2 hodinách nám starší z členů Stevensu, asi jejich trenér, naznačuje, že si máme dát odlep. Nechápeme proč, když je nijak neomezujeme, protože jedeme pořád za nimi a tak ho ignorujeme. Za dalších 5 minut najednou Stevens zastavuje evidentně proto, aby se nás zbavil. Tak na ně kašleme a pokračujeme dál už sami. Chvíli jedeme ještě za třema klukama, ale ty to brzy otáčí, a tak dáváme pauzu na tyčku a poradu s mapou. Zjišťujeme, že jsme v balíku projeli celé jižní pobřeží. Naplánujeme cestu zpět přes Santanyi, Felanytx, Porreres a opět Llucmayor do Arenalu. Ve Felanytx zastavujeme na oběd a zdaleka nejsme sami. Na Majloškovi se začíná projevovat slabší příprava a občas zaostává. Kromě toho tvrdošíjně odmítá jet víc za větrem, když fouká zprava, aby nejel moc uprostřed silnice. Myslím, že jsou to zbytečné obavy, protože řidiči na Mallorce jsou opravdu ohleduplní, ale s Milošem nic nehne. Z Porreres dojíždíme další asi dvacetičlennou skupinu Němců v týmových dresech a přejíždíme s nimi přes zvlněný terén do Llucmayoru. Po kratším mírném stoupání nás odmění sjezd, který nám vhání endorfíny do krve. Domlouváme se s Láďou, že si ještě vyjedeme na Randu, 540 metrů vysoký kopec, který trčí z roviny na sever od Llucmayoru. Miloš pokračuje domů sám po trase známé ze včerejška a my s Laďasem a jedním Němcem ze skupinky razíme na Randu. Sice chvíli bloudíme, ale po chvíli se cesta zvedá evidentně nahoru na kopec. Jak jsme později zjistili natrefili jsme na úzkou boční šoustku k nějakému klášteru či kostelu, která se vyznačovala zejména tím, že to byla hrozná stojka. Nakonec se však šťastně napojujeme na hlavní cestu vedoucí na vrchol Randy a po urputném boji se stoupáním a vichrem ho dobýváme. Cesta zpátky je odměnou. Z kopce a pod Randou i s větrem v zádech pelášíme za Milošem do hotelu.

    Na třetí den jsme původně plánovali dojet na Sa Calobru s pověstným "kravaťákem", tedy na místo, kde silnice stoupá od moře asi 9 kilometrů a v jednom místě je serpentýna do 270°. Po ujištění našeho rádce, pana Vráti Kubeše, několikanásobného mistra světa ve veteránech, který je s námi na hotelu, že je to alespoň 160 kilometrů přes ty nejtěžší kopce co na Mallorce jsou, volíme snazší cestu po jihozápadním cípu ostrova. To ale znamená přejet celé město, což je včetně malého bloudění dvacet kiláků. Nakonec však šťastně nalézáme doporučený kopec a stoupáme ven z města po úzké silničce s nulovým provozem do 400m.n.m. Sjíždíme do Calvie a přes další kopec se dostáváme do Andratxu, kde zastavujeme a jíme obligátní houstičky připravené po snídani. Z Andratxu opět stoupáme asi do 400 metrů a pak sjíždíme na západní pobřeží. Tady se silnice vine asi sto metrů nad mořskou hladinou a neustále stoupá a klesá. To nám bere dost sil, takže se i s ohledem na čas rozhodujeme, že nedojedeme až do původně plánované Valldemossy, ale do Palmy to vezmeme už o jednu odbočku dřív. Po dnes posledním vyšplhání do necelých 400 metrů nás čeká mnohakilometrový sjezd až do blízkosti Palmy. Překvapuje nás čtyřproudá silnice, která na mapě vůbec není, ale naštěstí těsně podél ní vede slušná cyklostezka. Po ní se dostáváme do města, kterým se nakonec šťastně proplétáme až k moři. Zbývá posledních 15 kilometrů po pobřežní cyklostezce zpět do hotelu. Náš návrat se zpozdil ještě o několik minut, které jsme strávili spravováním defektu mého zadního kola, ale nakonec se ve větru a v zamračeném počasí dostáváme včas do cíle. Dnešních 120 kilometrů bylo opravdu výživných a těšíme se na odpočinkový den, pokud nám ovšem do plánů nezasáhne počasí.

    Po zvážení všech informací o předpovědi počasí se domlouváme, že přeci jen ve středu vyrazíme, pokud to půjde. Ráno se probouzíme do naprostého azura, takže je rozhodnuto - vyrážíme. Je nejen azuro, ale i teplo. A tak sundáváme hned návleky a jedeme jen v krátkém. Trochu jsme si ráno pospíšili, abychom stihli něco objet ještě předtím než přijde odpoledne avizovaný déšť. Nicméně hned po odjezdu má Láďa defekt a než ho spraví je časový náskok ten tam. Dnes směřujeme na sever do míst, kde jsme ještě nebyli. Začínáme směrem na náš oblíbený Llucmayor a od něj pokračujeme přímo na sever do Algaidy. Zrovna, když se díváme před Algaidou do mapy kudy dál, přežene se kolem nás velmi svižně skupinka jezdců evidentně z Čech. Rychle balíme a snažíme se je stíhat v další skupince, která jede asi 200 metrů za nimi. Projíždíme velmi rychle Algaidu, ale na výjezdu se náhle naše skupinka dává opačným směrem. To nás rozhodilo a stíhání vzdáváme. Po chvíli zjišťujeme, že nám Češi zas až tak neujíždí a že jedou stále naším směrem. To nemůže dopadnout jinak než další stíhačkou chvílema rychlostí až 50km/h, která je ve finále korunovaná úspěchem. Připojujeme se a dál jedeme příjemně svižným tempem, nutno říci, že po větru dále. Ve skupině vydržíme asi 50 kilometrů, ale jejich cíl Formentor opravdu nechceme a ani nemůžeme dobýt s nimi. Otáčíme se skoro na severu ostrova před městem Pollenca. Máme najeto 70 km a před sebou cestu zpět proti větru. Vracíme se do Sa Pobla, kde stavíme a zhltneme houstičky. Abychom se nevraceli stejnou cestou směřujeme na Muro a Sta Margalidu. Fouká nepříjemný boční vítr, ale to nejhorší nás teprve čeká. Za Sta Margalidou odbočujeme přímo proti větru na jihozápad. Vysloveně se prokousáváme proti větru a i na rovině nejedeme víc než 25 km/h. Dorážíme do Sinei, kde se kruh uzavírá a jedeme zpět stejnou cestou jako ráno jen opačným směrem až do Llucmayoru. Počasí, které už hrozilo poslední hodinu deštěm, se zlepšilo a opět začalo svítit sluníčko. To vyvolalo v Laďasovi a ve mě touhu ještě si to trochu protáhnout. Miloš pokračuje známou cestou do hotelu a my s Láďou vyjíždíme na cestu, kde jsme předtím viděli zmizet nějaké cyklisty. Projíždíme hezkou oblastí sadů, kterou naši spolubydlící na hotelu nazývají "zahrádky" a nakonec narážíme na známou silnici podél pobřeží k majáku. Sjíždíme do Arenalu a užíváme si i trochu příznivějšího větru. Nakonec nám dnešní výlet dal 157 kilometrů. Pěkný odpočinkový den!

    Dnes už bez debat nadchází odpočinkový den. Počasí nám nahrává, protože od rána prší. Pršet vlastně začalo už včera večer a byl k tomu pěkný vichr, takže nálada trochu klesá, nicméně nám zatím počasí hraje do noty. Jen ať si dnes prší, hlavně když bude zítra hezky. Můj nápad na pěší výlet do Palmy je zamítnut a nahrazen alternativou s dopravou autobusem s tím, že pokud se odpoledne vyjasní, jedeme na 2 hodiny lehce "odpočinkově" na kolo. Chytáme bus číslo 15 a ten nás za 1.10 Euro odváží do centra. Prohlídce města věnujeme asi 3 hodiny a na závěr si dáváme oběd. Ve 14:00 už jsme opět v autobuse na cestě zpět. Počasí se podle předpovědi umoudřilo, neprší a silnice osychají. Po návratu na hotel se hned oblékáme a vyrážíme na plánované 2 hodiny. Jedeme prozkoumat oblast zahrádek, kterou jsme včera poprvé projeli při návratu jen s Láďou. Vítr pořád fičí a chvílema nás příjemně tlačí do kopce, aby se po změně kurzu stal naším úhlavním nepřítelem. Díky větru není jízda tak pohodová, jak bychom si přáli, ale nakonec můžeme najetých 55 kilometrů přeci je hodnotit jako odpočinkové.

    Na dnešek jsme naplánovali asi nejtěžší vyjížďku našeho pobytu. Konečně se chceme podívat na pověstný "kravaťák" na "Sa Calobru". Po důkladném prozkoumání mapy to odhadujeme na 160, s tím, že nás čekají dva velké kopce. Ten větší, legendární Sa Calobra nejdřív dolů a pak nahoru, celkem 9 km s převýšením 600 metrů (podle údajů mapy). Vyrážíme podle předem připravené trasy směr Llucmayor - Algaida - Sencelles - Inca - Sa Calobra a kupodivu nikde nebloudíme. Počasí nám přeje, je opět azuro, teplota kolem 17°C, takže sneseme návleky i vestičky, obzvlášť když jedeme na sever proti nepříliš silnému, ale studenému větru. Nikde nebloudíme a po asi 2 hodinách jízdy máme za sebou Incu a začínáme stoupat ke klášteru Lluc. Je to asi 12 km s převýšením 400 metrů. Dá se jet příjemné tempo na 39/21 rychlostí kolem 16-17 km/h. Milošek trochu ztrácí a Laďas se zdržuje svlékáním návleků, tak jedu sám. Po chvíli se přes mě přeženou asi 4 chrti, ale myšlenku na jejich stíhání zavrhuju hned v zárodku. Čekám na Láďu a doufám, že nebude chtít závodit. Moje přání, dle očekávání, zůstalo nevyslyšeno a za chvíli mě dohání Laďas v závěsu za dalším německým chrtem. Nedá se nic dělat. Nahodím těžší převod, zrychluju a zavěšuju se jako třetí. Němec je evidentně naštvanej, že nás nemůže urvat a dává si na doraz. Já ostatně taky. Nebýt toho zatracenýho Laďase dávno bych zpomalil a jel si svoje tempo. Takhle se ženeme vzhůru dvacítkou a nakonec toho skopčáka uvisíme až do sedla, kde oráží a my čekáme na Miloška. Pak už míříme přímo k odbočce na Calobru, od které je to ještě 3 km do kopce. Miloš se rozhoduje pošetřit síly a nesjíždět až dolů k moři. Zastavujeme tedy u kravaťáku, kde fotíme a dáváme tyčku. Pak se s Láďou spouštíme do 9-ti kilometrového sjezdu. Předjíždíme v serpentinách auta a nakonec i autobus a konečně se dostáváme až k moři. Uděláme jednu, dvě fotky pro důkaz, že jsme sem dojeli a vyrážíme vzhůru. Stoupání je prudší než první kopec, ale cesta vzhůru překvapivě ubíhá. Nahoře jsme po necelé 3/4 hodině stoupání. Sjíždíme se s Milošem, sníme housky a hurá zpátky. Cesta zpět ubíhá velice příjemně, jelikož nám konečně fouká do zad. Vracíme se stejnou cestou až na úsek mezi Sencelles a Algaidou, který byl hodně rozbitý. I přes příznivý vítr sil ubývá a jsme rádi, když se konečně dostáváme do hotelu. Ještě stíháme těstoviny, na které jdeme rovnou po úklidu kol oblečení ještě do dresů. V nohou máme 166 kilometrů a 6:22 hodin v sedle, ale máme dobrý pocit, že jsme to dali.

    Na předposlední den byla slibná předpověď počasí a my, posíleni včerejším výkonem se sebevědomě chystáme konečně na to "dvoukilo". Asi to byla moc velká troufalost a tak se počasí rozhodlo, že nám dá lekci skromnosti. Ne že by pršelo, ale od rána fouká takový uragán, že nám je hned jasné, že nás čeká pekelné trápení a ne příjemná vyjížďka na celý den. Ze začátku fouká do zad a vítr nás rychle nese k majáku Capo Blanca. V okamžiku, kdy se však stáčíme k severu, dostáváme neuvěřitelnou facku od vichru a mě poprvé napadá, že to otočím do hotelu. Prokousáváme jsme se šnečím tempem kupředu a vítr nás fackuje zleva zprava. Pak se stáčíme na východ a dá se jet. Boční vítr s námi sice cvičí, ale fouká i trochu zezadu, takže se dá udržovat rychlost přes 30 km/h. Z toho se kupodivu ani moc neradujeme, protože je nám jasné, že se proti tomu budeme muset nějak dostat zpátky. Kromě toho se od východu začíná nepříjemně zatahovat a ke studenému větru přibylo i pár kapek. Pokračujeme dál podle původního plánu na Ses Salines a Santanyí, ale nálada je na nule. V Santanyí nás dojíždí staří známí ze Stevensu. Tak se za ně věšíme, ale po pár stovkách metrů se otáčejí a jedou zpět. Díky mé poraženecké náladě se točíme s nimi a snažíme se za ně alespoň částečně schovat a dovézt se kus cesty proti větru. Jedeme s nimi asi 15 km, pak se ale dostáváme na místo, kde fouká z boku a my s Milošem se nedokážeme pořádně schovat a odpadáme. Zastavujeme a rozhodujeme co dál. Úplně zpátky se nám nechce a tak vymýšlíme novou trasu na Campos, Porreres a Llucmayor. Má ale jednu chybu. Prvních 15 km do Porreres je to přímo proti větru. Posvačíme a vyrážíme. Jedeme po rovině rychlostí 15-18km/h, převody 39/21, 39/23. Je to hrozné. Jsem totálně demotivovaný, proti větru nedokážu jet, mám problém uviset i Miloše a vlaju na konci naší skupinky. Celé to peklo trvá skoro hodinu, ale nakonec jsme v Porreres, kde opět odpočíváme. Odtud vede cesta jiho-západně, což by mělo být s větrem z boku, ale zezadu. Praxe potvrzuje teorii a karta se obrací. Navíc se mraky rozfoukaly, takže opět svítí sluníčko. Domlouváme se, že to ještě natáhneme na jih směrem na "maják" a konečně si dáme to slavné kafe ve slavném baru, který jsme hledali první den, nehledě na to, že to tam bude po větru. Cestu chvíli hledáme, ale nakonec ji šťastně nacházíme a je to opravdu parádních 12 "kiláků" po větru. Kafe sice nevaří ve starodávném "stroji", jak je popisováno na netu, ale i tak je dobré a dodává nám energii na posledních 25km. Zrovna, když se chystáme vyjet, projede kolem nás tým juniorů Dukly Praha, kteří s námi od včerejšího večera sdílí hotel Leblon. Dáváme se opět do stíhačky a po pár minutách maximálního úsilí je přece jen doháníme. Pak už se vezeme celkem pohodlně až do hotelu. Dnešní kilometráž končí na hodnotě 140 km, což je sice daleko za plánovaným "dvoukilem", ale s ohledem na povětrnostní podmínky to není nic za co bychom se měli stydět.

    Tak je to tady. Dva roky snění, půl roku příprav a osm dní splněného snu končí. Dnes odlétáme, ale jelikož nám letadlo letí až odpoledne, nenecháme si příležitost naposled vyrazit proklouznout mezi prsty. Vstáváme dřív, abychom si předbalili a byli na snídani co nejdřív. Díky tomu se nám daří vyrazit už před devátou ranní ven a máme tedy k dispozici asi 2,5 hodiny na ježdění. Je opět, jak jinak, azuro. Vítr se utišil, ale úplné bezvětří není. O tom se přesvědčujeme, když vjíždíme na planinu k Llucmayoru. S tím, ale počítáme a otáčíme na jih k moři. Vítr v zádech nás pěkně popohání a rychlost neklesá pod 40 km/h. Stáčíme se k majáku a plánujeme ještě malou výhybku přes letovisko Cala-pí. Odbočujeme na úzkou cestu, která rozbitým povrchem nepříjemně připomíná Čechy. Asi po 2 km asfalt mizí úplně, a tak otáčíme. Už to máme maličký kousek zpět na hlavní, když Miloš staví pro technickou závadu. Má prasklý drát u předního kola. Tím je rozhodnuto o nejpřímější cestě zpět přes maják po hlavní. Časově to stejně vychází tak, že už bychom se pomalu vraceli. Až k majáku nás to příjemně dofouklo, ale tam se cesta stáčí na sever, a tam začíná našich posledních 18 km proti mallorskému větru. Přesně u odbočky na maják mi na denní počítadlo na computeru, který jsem nenuloval od prvního dne, naskakuje 899km. Devítisetkilometrová hranice bude tedy pokořena! Při posledním sjezdu do Arenalu asi 2 km před městem nás předjíždí policejní vůz a zastavuje provoz v obou směrech. Koukáme, co se děje a vidíme, že se ze námi žene peloton nějakého silničního závodu. Zastavíme a necháváme závod přejet a máme tak ještě na závěr další cyklistický zážitek. Pak už honem do hotelu, sprcha, dobalit, zabalit kola a v 13:30 nás nakládá dodávka, která nás háže na letiště. Tím končí náš první, a všichni doufáme, že ne poslední, pobyt na ostrově cyklistice zaslíbeném. V nohou máme přes 900 km za osm dní. Jsme unavení, ale spokojení. Kilometry tady se opravdu najíždějí jinak než v Praze "od mostu". Prostě i my už víme, že Mallorca je nejvíc.