MALLORCA

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

    Po pátečním hektickém pracovním vytížení, které nás s Milošem zdrželo v práci až do 20. hodin, jsme vyrazili na drážďanské letiště bez větších komplikací v původně plánovaném čase 1:45 od Ládi. Kola se v bednách překvapivě dobře vešla do CR-V, které jsem předtím zbavil 2/3 zadní lavice. Cesta do Drážďan proběhla skoro přesně tak, jak minule. Při přejezdu Krušných hor sněžilo a jinde pršelo. Tentokrát jsme chytřeji odvezli zavazadla autem až k odletové hale, kde jsme je vyložili a já pak už jen odjel zaparkovat vůz na levnější parkoviště.
Odbavení báglů proběhlo v klidu, ale když jsme odevzdali kola u speciální přepážky, musel Láďa otevřít svoji bednu a vyndat z ní sprej na řetěz. Ten byl jakožto „výbušnina“ vyhozen a bedna mohla být opět zalepena.
Zbytek cesty proběhl bez komplikací a v 8:30 letadlo přistálo na Mallorce. Ta nás, oproti minule, nepřivítala azurem a 20°C, ale lehce zataženou oblohou a „pouze“ 10°C. Po setkání s delegátkou agentury jsme se dozvěděli, že tu v minulých dnech dokonce sněžilo, a tak jsme byli rádi, že je docela hezky. Navíc jsme vybaveni informacemi z internetu věděli, že by se mělo počasí zlepšovat.
Příjezd na hotel byl pro nás lehkým šokem protože ve srovnání Leblonem byl Ayron Park cyklistickým mraveništěm. Před hotelem se právě vytvořila asi 30ti členná skupina, která se chystala na vyjížďku, všude bylo spoustu kol a cyklistů. Podzemní garáž pro kola vybavená stojany na montáž, dílnou, mechanikem pro pomoc a stojany asi na dvě stě kol – to vše na nás působilo velice profesionálně a vyvolávalo pochybnosti, zda sem patříme. Náš „apartmán č.14“ se ještě uklízel, a tak jsme si šli rovnou vybalit a složit kola. Poté, co jsme měli vše hotové, jsme se konečně ubytovali, a protože se počasí mezitím začalo opravdu zlepšovat, neodkládali jsme dál první vyjížďku. Rychle obléct do ¾ kalhot, dlouhého dresu a vesty a hurá na první švih.

    Na rozjezd jsme zvolili známou trasu a vyrazili k majáku Capo Blanco. S nikým jsme se nespojovali a jeli poklidným tempem. Poté, co jsme minuli maják a dorazili k hospodě, kde jsme plánovali kafe, domluvili jsme se, že pojedeme dál a kafe si dáme až v Llucmayoru. Tam jsme to vzali vedlejší silnicí „zahrádkami“.
V Llucmayoru jsme chvilku bloudili a hledali náměstí ale nakonec jsme ho šťastně našli. Byly tam dvě kavárny, obě se zahrádkami kde už sedělo pár cyklistů, a tak jsme vybrali tu, kam víc svítilo sluníčko. Kavárna byla skvělá, vevnitř obsazená štamgastama, kteří mastili karty a kouřili doutníky. Celá atmosféra byla velmi autentická. Po capucinu jsme se vydali na zpáteční cestu. Plánovali jsme původně sjet to kolem dálnice. Nakonec jsme ale zahnuli opět do zahrádek, kde byla slušná grupa cyklistů. Tak jsme se přidali a přejeli zahrádky s nimi, nutno říci, že ne příliš odpočinkovým tempem. Po napojení na hlavní do Arenalu jsme se už jen v pohodě vyjeli z kopce a když jsme dorazili do hotelu, měli jsme pěkných 64 kilometrů.
Po těstovinové svačině jsme se šli projít a protože Laďas zatoužil po bílých návlecích na boty od SIDI, obrazili jsme tři místní obchody. V každém měli takový výběr věcí a hlavně oblečení, jaký není možné vidět v celé Praze. Ve druhém z obchodů toho měli asi nejvíc a za slušné ceny. Nakonec si tam koupil návleky nejen Láďa, ale i Miloš a já se zakoukal do návleků na kolena a ruce. Takže první den se vydařil se vším všudy.

    Na druhý den bylo naplánováno lehkých 90-100 km a trasa více na severo-východ, na město Sineu.
Od hotelu jsem tedy vyrazili druhým směrem a věděli, že někde před letištěm přejedeme dálnici a pojedeme na sever. Dálnici jsme přejeli snadno, ale příliš brzy, nicméně jsme se dostali na hezké cesty, které vedly zdánlivě naším směrem. Navíc jsme se na jedné křižovatce sjeli s asi dvacetičlennou skupinou Němců, jedoucích příjemným tempem a rozhodli se, že se s nimi svezeme. Tempo bylo sice o něco pomalejší než bychom si představovali, ale byl to teprve druhý den, a tak nemělo cenu moc tlačit na pilu. Silnice se stále lehce zvedala, a když se konečně narovnala, viděli jsme, že nejedeme přesně tam, kam jsme chtěli, ale že se blížíme opět k Llucmayoru, který je spíš na východ než na sever. Za téhle situace bylo nejlepší uhnout z Llucmayoru přímo na sever na Algaidu a pak se snažit udržet správný směr na Sineu.
Naštěstí Němci měli stejný plán, a tak jsme s nimi pokračovali do Algaidy. Tam jsme se na chvilku oddělili, ale na první křižovatce za městem jsme nevěděli kam pokračovat. Než jsme vytáhli mapu, Němci nás opět dojeli, a tak jsme se k nim zase připojili. Po dalších pár kilometrech ale zastavili na pauzu, a tak jsme se od nich oddělili natrvalo. Za chvíli jsme dorazili do města Sant Joan a po poradě s mapou rozhodli, že budeme pokračovat dál ba východ na město Petra. Za Sant Joanem nás čekal hodně ošklivý zážitek. Na místě, kde se silnice vlnila a nebyla příliš přehledná, jsme přijeli k autonehodě s cyklistou. Cyklista ležel v bezvědomí na zemi, jednu ruku divně polámanou a vypadal, že je na tom opravdu zle. Okolo bylo mnoho lidí včetně jeho spolujezdců, a tak jsme po chvíli uznali, že tam nejsme k ničemu platní, otočili to a jeli zpět do Sant Joanu. Tam jsme uhnuli na sever a přecijen dojeli do Sineu, kde jsme ale nezastavili a pokračovali na Petru. Petra na nás udělala ten nejlepší dojem. Na náměstí byly jako obvykle různé kavárničky a všechny naprosto obsazené cyklisty. Vypadalo to tam opravdu jako při nějakém cyklistickém svátku. Po obědě, ještě zpestřeném náhlou detonací Laďasova zadního kola a následnou opravou defektu, jsme se domluvili na návratu kratší trasou zpět na Sant Joan, přes Randu do Llucmayoru a domů. Míso nehody bylo sice ještě neprůjezdné auty, ale policisté nás pustili ať projedeme. S mrazením v zádech jsme se podívali na rozlámané kolo, které tam stálo opřené, a doufali, že to jeho jezdec přežil. Návrat domů proběhl bez dalších problémů a změn plánů. Nebýt hrozivého zážitku s havárií, byl by to den na jedničku.

    Na třetí den jsme naplánovali už trochu větší objem kilometrů (alespoň 120) a výjezd na jeden slušný kopec. Z minulého pobytu jsme věděli, že v kostelíku nad městem Felanitx jsou vystavené cyklistické dresy dřívějších španělských mistrů světa. Tím byl cíl dne jasný.
Den byl už od rána krásný, tak jsme vyjeli jen v návlecích (já v nových, které jsem si koupil ráno) a i ty jsme postupně sundávali. Vítr byl celkem příjemný a v zásadě do zad, proto jsme ani nehledali žádnou skupinu a jeli si sami známou cestou na maják. Odtud jsme pokračovali do Ses salines a Santanyi. Před Ses Slines jsme dojeli skupinu Němců a jelikož vítr začal být nepříjemný svezli jsme se s nimi až do Santanyi, kde jsme odbočili na Felanitx. Cestou jsme se ještě sjeli se starším Polákem, který do toho celkem šlapal a Miloš začal odpadat. Nechali jsme tedy Poláka jet a zastavili na svačinu, protože jsme měli najeto šedesát kilometrů a blížil se výjezd na kopec.
Chvíli po svačině jsme dorazili do Felanitxu, celkem bez problémů prokličkovali městem a brzy viděli odbočku ke kapli. Ta byla dost nepřehlédnutelná, protože se to tam rojilo cyklisty. V tu chvíli Miloš zhodnotil svoji formu a rozhodl se, že nahoru nepojede. Po chvilce dohadování se nakonec rozhodl pro samostatný návrat domů a my s Laďasem vyrazili nahoru sami. Kopec byl celkem prudký, ale jetelný. Já ho jel skoro pořád na 39x23 rychlostí cca 13km/h. Značka dole popisovala, že to je 4,5 km do kopce s průměrným stoupáním 6,4%, tedy oproti tomu, co se jezdí na TdF a spol., velice jednoduchý kopeček. Mně to tak nepřipadalo, ale nakonec jsem se nahoru dostal. Ze shora byl nádherný výhled skoro na celou Mallorcu a v kapli (nebo to byl klášter ???) opravdu visely mistrovské dresy španělských jezdců.
Chvíli jsme se nahoře pokochali a pak hurá dolů. Návrat byl plánován přímo na Porreres, Llucmayor a domů. Při sjezdu jsme se sjeli s další partičkou Germánů a projeli se s nimi městem. Na výjezdu, ale najednou najeli na chodník a zastavili. Naštěstí jsme akorát viděli na kruháči další skupinu, a tak jsme si ji dojeli. Asi po třech kilometrech nám skupina uhnula a my pokračovali sami dál. Navíc jsme zjistili, že nejedeme přímo na Porreres, ale na Vilafrancu situovanou více na sever. Vracet se nám nechtělo, a tak jsme jeli dále a do Porreres to vzali trojúhelníkem. Jízda ve dvou mi začala brát síly a navíc mě rozbolelo pravé koleno a to chvílemi docela hodně.
Za Porreres jsem od Ládi vysomroval musli tyčku a dopil poslední vodu a doufal, že už to domů nějak doklepu. To nejlepší nás ale teprve čekalo. Jeli jsme po paměti a věděli, že cesta bude chvíli stoupat a pak sjedeme skoro až do Llucmayoru. Cesta opravdu chvíli stoupala i když nějak víc zprudka než jsem si pamatoval z minule. Po dalších pěti kilometrech sjezdu jsme náhle dojeli na její konec- prostě jsme si to špatně pamatovali a zabloudili. Následoval zpáteční výjezd toho co jsme sjeli (nebylo to zas tak hrozné) a návrat na poslední křižovatku. Tam jsme se sjeli se čtyřma klukama z Brna, kteří byli také lehce zmatení a hledali správnou cestu. Ukázalo se totiž, že silnice na Llucmayor je v celé své délce jedenácti kilometrů v rekonstrukci. Nakonec jsme se všichni vydali stavbou, jeli po šotolině, místy štěrkem, nebo vyfrézované vozovce a po pár vyhýbacích manévrech s bagry a náklaďáky jsme se, překvapivě bez defektu, přeci jen dokodrcali do Llucmayoru. Tam jsme se rozloučili s Brňáky, kteří čekali na jednoho odpadlíka a jeli dál. Oba už jsme byli bez pití, tak jsme se ještě zastavili na pumpě a koupili vodu, abychom vůbec dojeli. Pak už bez větších potíží proběhla cesta zpátky kolem dálnice. Dokonce jsme chytli skupinu, kterou táhnul tandem takže to nebylo moc odpočinkové. Koleno mě bolelo čím dál víc a byl už jsme dost prošitej, a tak jsem i odmítl Láďův nápad protáhnout to o dva kilometry, abychom měli celých sto padesát kilometrů. Těch sto čtyřicet osm mi úplně stačilo.

    Na 4. den byl naplánovaný odpočinek, abychom ulevili namoženým nohám a otlačeným zadkům. Já byl, s ohledem na včerejší bolest kolene, rozhodnutý kolo určitě vynechat. Miloš s Láďou plánovali dát lehké vyjetí i když každý trochu jinak. Láďa nakonec ujel 112km s průměrem skoro 30km/h, což by pro mě a Miloše byl docela závod. Miloš dal pohodových 50 kilometrů a pak se šel na hodinu proběhnout. Já jsem konečně vyrazil do bazénu a po krátkém intermezzu s drobnými na vstup se dostal i dovnitř. V bazénu bylo příjemně volno, takže jsem si mohl plavat co jsem chtěl a nemusel se pořád někomu vyhýbat. Asi v poledne jsem byl z bazénu zpátky, dal si dva banány, ionťák a v jednu vyrazil na delší běh. Po počátečním ztuhnutí jsem se za chvíli rozběhal a jelikož se mi běželo celkem příjemně, prodloužil jsem si to nakonec na 16 kilometrů a 1,35 hodiny. Na třetí hodinu jsme s klukama vyrazili ven a skoro až do večeře korzovali po promenádě. Bylo krásně slunečno a my si užívali teplo a komentovali všudypřítomné cyklisty a jejich kola. Dá se říct, že jsme si všichni po svém odpočinuli, ale rozhodně jsme se neflákali.

    Jedním z míst, které jsme při minulém pobytu nestihli navštívit byl velmi populární kopec Soller. Jedná se o starou silnici do stejnojmenného města, vedoucí přes sedlo, která je dnes nahrazena tunelem. Stará silnice je stále funkční, ale provoz na ní je díky nově vybudovanému tunelu minimální. Podle průvodce čeká na ty, kteří ji chtějí zdolat přes 50 serpentin, přičemž stoupání není zas až tak vražedné. Cesta z Palmy do Solleru je trochu komplikovaná, a tak jsme studovali pečlivě mapu. Ráno jsme vyjeli opačně, než je na promenádě zvykem a promotali se celkem dobře z města kolem letiště. Naštěstí v místech, kde byla situace komplikovaná, nás provedla skupina Němců, ke které jsme se připojili a dojeli s nimi s malou zajížďkou do městečka Bunyola, které leží v údolí pod sollerským sedlem. V okamžiku, kdy jsme se napojili na silnici vedoucí nahoru k tunelu a k začátku staré cesty, Laďas špatně zařadil a namotal přehazovačku do drátů. Výsledkem byly dva prasklé dráty a kolo rozcentrované tak, že neprošlo brzdou. Po krátké prohlídce Laďas usoudil, že to spraví, Miloš nám nechal univerzální klíč s centr klíčem a řekl, že pojede pomalu napřed. Laďas kolo rychle vycentroval, zbytky prasklých drátů jsme ohnuli aby neškodily a když jsme chtěli vyrazit, zjistili jsme, že je ještě poškozený 1 článek řetězu a je třeba ho vyndat. Nýtovačka byla na Milošově všeklíči, ale chyběl imbus č. 4, kterým by se s ní točilo. Ten měl Miloš v kapse o několik kilometrů dále a několik set metrů výše.
Nejdřív jsme zkusili sehnat imbus u benzínky, kde jsme stáli a po neúspěchu jsme stopli nějakou cyklistku, která nám ho půjčila. Pak už oprava proběhla naštěstí hladce a my se mohli vydat vstříc serpentinám vedoucím do sedla. Silnice byla opravdu krásná a stoupání příjemné a tak jsme asi za 15 min byli nahoře a přitom ještě cestou stačili vrátit klíč cyklistce, která se už vracela. Ze sedla následoval téměř 10ti kilometrový sjezd až k moři. Minuli jsme Soller a sjeli až do Port de Soller, krásného přístavního letoviska. Po housce a odpočinku jsme se vydali zpět nahoru do Solleru a tam odbočili na Valldemossu - náš další postupový cíl. Čekalo nás krásných, ale celkem náročných 20km po silnici vinoucí se západním úbočím hor a neustále stoupající či klesající. Když jsme konečně dorazili do Valldenossy, celkem jsme cítili únavu, a tak jsme dali opět pauzu a koupili si pití a pár sušenek. To nás trochu vzpružilo, a tak jsme se rozhodli ještě chvíli pokračovat po západním úbočí a do Palmy to ohnout až další odbočku. To už byl ale snadný úsek, který z drtivé většiny klesal a jediné co nám cestou ještě trochu zhatilo radost, byl třetí prasklý drát na Láďově zadním kole. Pak už jsme se ale vrátili šťastně a bez dalších pohrom do hotelu a i odpolední bufet jsme stihli.

    Po včerejších kopcích měníme trochu plán a zvažujeme místo dalších kopců roviny. Aby to ale nebylo až tak jednoduché, zpestříme si to výjezdem na Randu. Poprvé ráno vyjíždíme společně se spolubydlícími a k našemu překvapení náš peloton vede Josef Zimovčák na historickém velocipedu. Tempo ze začátku vypadá, že bude vysoké, ale brzy se uklidňuje. Pan Zimovčák je neustále vepředu a zatímco my si v klidu hovíme za větrem, on do toho neustále dupe a neustále táhne špici. V poklidu ujedeme prvních 30 kilometrů a pak se na jedné křižovatce oddělujeme a míříme na sever na Llucmayor a za ním se tyčící Randu. Pod kopcem ještě dáme gel a hurá vzhůru. Stoupání je strmější než včera, ale pořád slušně jetelné, takže jsme za chvíli nahoře. Laďas - smolař letošní Mallorky - pod kopcem ještě ztratil computer a chvíli se ho snažil najít. Marnou snahu vzdal a brzy mě dojel a předjel. Nahoře jsme pak snědli housku a potom se vydali dolů a dál podle plánu. Pokračovali jsme na sever do Sineu, tam jsme se otočili zpátky na jih na San Joan a v protisměru vyjížďky z 2. dne se přes Algaidu vrátili do Llucmayoru. Miloš, který už toho měl dost, jel domů přes zahrádky a my s Láďou se vrátili po stejné cestě jako jsme jeli ráno, akorát v opačném směru. Ještě jsme se stavili na capuccino, a i když jsem ke konci začal hodně tuhnout a šel na mě hlaďák, stihli jsme na poslední chvíli odpolední kašovo-těstovinový bufet.

    I přesto, že jsme sem letos nepřijeli rozjetí, a nohy bolí, jenom jednou vyrazit do hor by bylo málo. Našli jsme si podle mapy slibný úsek silnice vinoucí se horami a přitom místy, kde jsme ještě nebyli. Ráno jsme vyrazili po pobřežní cyklostezce směrem do centra, projeli město a překvapivě napoprvé trefili silničku, kterou jsme už jednou vyjížděli do hor, při minulém pobytu. Hned po prvních metrech 6ti kilometrového stoupání bylo jasné, že se ohřejeme. Naprosté azuro, teplota den ode dne stoupající a rozehřáté vnitrozemí odstíněné od mořských větrů hradbou hor vyvolávaly pocit čistého léta. Vystoupali jsme do sedla ve výšce asi 400metrů a pěkně se přitom zapotili. Po krátkém sjezdu jsme dorazili na hlavnější silnici a aniž bychom se mrkli do mapy, dali se špatným směrem. To mi došlo asi po 3 kilometrech sjezdu, když jsem spíš počítal, že to bude po rovině a pak do kopce. Po poradě s mapou jsme se otočili, sjezd si zase vyšlápli a dál už pokračovali správným směrem na Calviu a do Capadelly, kde teprve byla ta správná odbočka. Po krátkém odpočinku s občerstvením jsme začali stoupat do vesnice Galilea krásnou, málo frekventovanou silnicí vinoucí se lesem mnoha serpentinami. V horních partiích jsme se pak mohli kochat výhledem do údolí. Za Galileou silnice naopak klesala a čekal nás několika kilometrový sjezd. Ten jsem si moc užíval až do jedné pravé serpentíny, v níž byla na silnici voda a já se na vlastní kůži přesvědčil, jak jsou mallorské asfalty za mokra kluzké. I když jsem jel celkem opatrně přebrzdil jsem přední kolo a to podklouzlo. Následek byl klasický, odřené koleno, kyčel, loket a dlaň (samozřejmě jsem jel bez rukavic) a na kole rozbité krytky pák a ohnutá patka přehazovačky. Jinak už jen pár kosmetických záležitostí jako sedřená bota, potrhaný dres atd. Jelikož nechci být sprostý, nebudu publikovat své pocity a komentáře svého jezdeckého umu. Poté, co jsem se posbíral, Láďa mi srovnal páku a zjistil, že kolu není nic vážného. Sjeli jsme do další vesnice Puigpunyent, kde jsme si po chvíli hledání vypůjčili sika kleště a Láďa mi srovnal patku přehazovačky tak, že jsem mohl řadit všechny rychlosti. Rozhodl jsem se pokračovat dál podle původně plánované trasy a nezkracovat si to do Palmy, což znamenalo ještě jeden serpentinový výjezd o délce asi 5km, a pak už jenom sjet do Esporles a návrat obloukem , abychom nemuseli přes město po trase Esporles - Palmanyola – Santa Maria-Sa Cabaneta a kolem letiště do Arenalu, tedy opačným směrem po trase, po které jsme před pár dny vyráželi na Soller.
Na tento den byla naplánovaná večeře na sídle majitele hotelu a opravdu se podařila. Po příjezdu jsme měli asi půl hodiny na prohlídku letního sídla a pštrosí farmy, čítající čtyři ptáky, a pak jsme si zasedli k velkolepé večeři. Po domácím slaném koláči se zeleninou byla servírována opečená žebra, kuřata a klobásy. K pití bylo výborné červené španělské víno, které zapříčinilo „zlatý hřeb večera“. Po večeři tancovaly tři španělské tanečnice, které značně rozproudily některé účastníky večeře. Jeden dost opilý kluk (údajně nějaký český downhiller) se pokoušel s nimi tančit. Poté co byl odklizen z parketu se zřejmě dál věnoval červenému vínu a to tak, že se po několika dalších minutách vztyčil k tanečnicím a k překvapení všech to tam řádně poblil. Jeho kamarádi ho okamžitě odvedli ven a tam se o něj starali až do návratu. Zpáteční cesta autobusem proběhla za jeho neustálého zvracení, naštěstí do igelitového pytle, který mu jeho kamarádi neustále přidržovali. K vyvrcholení příhody došlo před hotelem, kde se po vystoupení z autobusu pozvracel i jeden z jeho ošetřovatelů a ten ošetřovaný byl do hotelu odnesen protože se ani nebyl schopen postavit.

    Únava se na nás už výrazně podepisuje a všichni máme nějaké bolesti pohybového aparátu, u mě ještě umocněné včerejším pádem. Plánujeme pozdější odjezd a volné tempo a žádnou velkou porci kilometrů, asi tak sto. Na mapě visící v hotelu jsem včera našel cyklotrasu, po které jsme ještě nejeli, vedoucí po úzkých místních cestách mezi zahrádkami do Camposu. Cesta je to opravdu moc hezká bez provozu aut. Navíc nám fouká do zad, a tak bez velké námahy jedeme rychlostí přes třicet kilometrů za hodinu. Za hodinu jsme v Camposu. Tam otáčíme na sever na Porreres, pokračujeme na Montuiri, kde jíme housku a pak se stáčíme víc na severozápad. Tady už nám vítr jde spíš z boku, nebo proti a cesta není tak veselá. Po chvíli chytáme „hák“ sestávající se ze čtyř Dánů, kteří před nás předjedou na jedné křižovatce, ovšem nejdřív si je musíme „ docvaknout“. To není tak jednoduché, protože jednou docela svižně. I po dojetí máme co dělat je uviset, obzvlášť, když přijde kopeček. Nakonec se jich ale udržíme až do Sencelles, cíle naší dnešní cesty. Tam chvíli orážíme a nastupujeme cestu zpět přímo na jih na Algaidu. Obáváme se větru, ale díky zídkám a nepříliš otevřené krajině to není tak hrozné. Z Algaidy už cestu známe nazpaměť a v Llucmayoru si dáváme kafe. Čas máme dobrý a počasí je oproti předpovědi velmi hezké. Lehký opar přes který neustále prosvítá sluníčko, takže celý den jedeme v krátkých. Z Llucmayoru to bereme ještě přes „zahrádky“ a u hotelu máme sto jedenáct kilometrů. S Milošem se jdeme ještě na dvacet minut proběhnout, aby to nebyla zas taková pohoda a před pátou stíháme těstoviny. Den lze hodnotit jako nenáročný, ale úplný odpočinek to zase nebyl.

    Na poslední den se vyplnila nepříznivá předpověď počasí a opravdu po snídaní začalo drobně ale vytrvale pršet. Ráno jsme si nechtě přivstali, protože jsem vyvolal paniku o změně času na letní. To se však ukázalo jako o týden předčasné. S ohledem na déšť jsme se rozhodli nevyrážet na kolo. My s Milošem jsme se šli na hoďku proběhnout, pak jsme ještě jednou posnídali, vysprchovali se (já se přebalil do suchých obvazů) a v jedenáct jsme opustili pokoj. Před námi byl ještě celý den, protože jsme odlétali až večer (20:35 odchod z hotelu 18:35). Den jsme různě proseděli na verandě hotelu za pozorování cyklistů, prochodili po promenádě a taky jsme nakoupili pár dárků domů. Večer jsme se konečně celkem bez problémů přesunuli na letiště a s lehkým zpožděním a zmatkem při nastupování odletěli do Drážďan. Tam nás ale čekalo nemilé překvapení. Moje a Milošovo kolo nedorazilo. Já byl navíc už venku, protože jsem šel ven pro auto, takže veškeré vyřizování zůstalo na Milošovi. Krom jiného to způsobilo minimálně třicet minut zpoždění, takže jsme nakonec vyráželi bez dvou kol z Drážďan až těsně před půlnocí. Domů už jsme se dostali celkem rychle, aniž by nás potkala nějaká další nepříjemnost. Rozhodně naše nálada nebyla taková jaká by měla být.
Závěrem je třeba dodat, že kola dorazila celkem v pořádku po dvou dnech až do naší kanceláře, takže náš druhý výlet na Mallorcu nebyl poznamenán nějakou velkou nepříjemností.

Takže Mallorco zase někdy příště !!!